15. března po sedmé hodině večer se Besharmonie seskupila na nádraží a nastoupila, ke své velké radosti do vlaku společnosti Regiojet, který nás měl odvézt do Havířova. Jako vždy jsme si samozřejmě všichni plánovali, jak budeme ve vlaku spát. A jako vždy nás to samozřejmě přešlo hned po usazení ve vlaku. Cestou jsme zpívali, povídali, jedli… zkrátka si užívali. V Havířově už na nás čekal autobus, který nás přepravil až do našeho cíle – Orlové. Po příjezdu do školy jsme sice byli unavení, ale ani to nás neodradilo od svedení bitvy o strategická místa na spaní a o žíněnky. Sobota uplynula ve zkoušení a výletu do Ostravy. Také nedělní den jsme z velké části strávili zkoušením. A večer potom přišel ten očekávaný koncert. Ještě před tím na zkoušce nám to strašně nešlo a vůbec tam panovala taková špatná nálada. Na koncert však nastal naprostý zlom, a nakonec se nám naše vystoupení snad docela povedlo. A potom už nás čekala „jen“ ta Carmina Burana. Bylo to velkolepé a myslím, že si to obě strany, jak my jako zpěváci, tak naši diváci, velmi užily. No a potom se všichni zpěváci přesunuli o patro výše. A tam pro nás naši hostitelé, sbor z Orlové, připravili monstrózní a vynikající raut. Když už jsme pak shledali, že víc už se do nás doopravdy nevejde, přemístili jsme se pod pódium a hráli nejrůznější hry. No a pak následovala zábava ve stylu: „Tak co, tuhle písničku dáme, ne?“ - aneb na pódiu se střídali nejrůznější lidé z obou sborů a hráli a zpívali až dlouho do noci. V pondělí ráno jsme pak zpívali ještě jeden koncert, tentokrát výchovný. A potom už nás bohužel čekala cesta domů. Ale opět jsme se setkali hned v úterý ráno. V životě jsem si nemyslela, že ten kopec nahoru na Kavalírku může být ještě horší, než když se tam plazím každý čtvrtek odpoledne na zkoušku. Ale může! V úterý ráno, v půl osmé, kdy normálně ještě poklimbávám v autobuse cestou do školy, jsem vystoupila z tramvaje na zastávce Kavalírka, abych se vydala do domovského gymnázia sboru na krátkou zkoušku před soutěžemi. Počasí mi pochopitelně přálo, takže krásně hustě sněžilo. Já, obutá v slušivých botičkách na podpatku, jsem tedy se supěním a několika nadávkami vyšplhala strmý kopec a vešla do školy. Prostory, které znám liduprázdné, byly najednou zaplněny studenty. Moc jsem se tam nezdržovala, ještě by si mne chtěli zavřít na nějakou hodinu, a raději pokračovala do vyhřáté hudebny plné známých tváří. Pořádně jsme se rozezpívali a cvičně vyzkoušeli pár písní. A potom jsme museli zase jít. To znamenalo zase sejít dolů z toho hrozného kopce (kdo by si to pomyslel, ale dolů je to ještě zabijáčtější než nahoru!!! ), nasednout do tramvaje a co nejrychleji se dostat do budovy Senátu, kde se konalo regionální kolo soutěže Gymnasia Cantat. Tam se všichni museli podrobit pečlivé prohlídce, kterou jsme ale nakonec všichni zdárně prošli, a následovala krátká akustická zkouška. Poté už jenom rychlá porada v zákulisí a šli jsme na věc! Náš jinak celkem povedený výstup jsme se snažili triumfálně zakončit skladbou America z muzikálu West Side Story. Jak se nakonec ukázalo, nebyl to úplně nejlepší nápad. Ale koho mělo napadnout, že když s tím půl roku nemáme víceméně žádný problém, objeví se zrovna na soutěži? Po našem výstupu jsme si ještě poslechli sbor Divertimento z gymnázia Botičská, se kterým máme velmi přátelské vztahy. (Oba dva sbory, Besharmonie i Divertimento, postoupily i do celostátního kola v Brně)

Dlouhá fronta na šatnu v Senátu nakonec zapříčinila, že jsme téměř nestihli naši akustickou zkoušku v gymnáziu Na Zatlance, kde se konalo regionální kolo CPSPS. Nakonec jsme však vše zvládli i tam velmi dobře. Náš výkon nám vynesl zlaté pásmo, kde jsme se umístili společně se sbory Pueri Gaudentes a Divertimento.

A pak už byl konec krásného prodlouženého víkendu plného zpěvu. Nastal čas návratu k povinnostem. Nutno však dodat, že mnoho členů Besharmonie spíš muselo zalézt do postele s teplotou a bolestí v krku. I přes to ale na těchto pár dní snad všichni budeme vzpomínat v dobrém.

Tak abych to tak nějak řekl pár slovy…(to byl úvod, kdybyste nevěděli :-) )

Už krátce po příchodu na náš „treftpunkt“ na hlavním nádraží jsme si užili trošku legrace. Když se ve vlaku dostavil hlad, poprosil každý slečnu stevardku o kousek koláče. Každý kromě mě. Já jsem měl s sebou sbaleno své speciální menu v podobě čerstvého bochníku chleba (půlky, abych byl přesný). Tato stravovací alternativa měla jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhoda spočívala v nezapomenutelném gastronomickém zážitku (považte, čerstvý voňavý chleba :-) ). ***

Je toho spousta, co bych mohl o cestě vlakem ještě říci, ale obávám se, že by ve výsledku můj příběh byl tak dlouhý, že by ho nikdo nečetl.

Po příjezdu ke škole mě velice mile překvapilo, v jakém paláci to vlastně budeme bydlet. Škola byla na první pohled opravdu nádherná. Žádná socialistická kůča, ve které, když si člověk prohlédne vstupní halu, má pocit, že už viděl vše. Zároveň interiér byl řešen velice zajímavě. Cestou z „ložnice“ do zkušebny si lze přečíst zajímavé citáty, kterými je pokryta fasáda vnitřních zdí. Po zdolání prvních dvou pater procházíme přes visutý výklenek, ze kterého můžeme shlédnout celou školu jako na dlani.

***

Zkoušky probíhaly poměrně dle očekávání a čistě v profesionálním duchu. Měli jsme hodně práce a v takovýchto situacích jdou většinou žerty stranou. To ale neznamená, že by mě nácvik Carminy nebavil. Právě naopak. Je radost vidět, jak jde práce od ruky a jak se s každou novou zkouškou se zlepšuje i kvalita našeho vystoupení. Zpívat Carminu, to není jen správně zazpívat tóny jdoucí za sebou. Jde také o to, vystihnout výraz. Každá změna dynamiky zde má svůj význam. Teprve když Carminu zpíváte po sto osmé, tak vám dojde její skutečné vyznění, její výraz, její interpretace. Z tohoto důvodu bych chtěl moc poděkovat našemu skvělému šéfíkovi, protože on tohle všechno věděl ještě dříve, než jsme skladbu viděli poprvé. Věděl, že vystoupení bude mít, tak říkajíc, grády jenom když všechny tyto náležitosti budou splněny.

Každý večer vrcholil noční párty u které se zpívalo a jinak blblo. Já jsem z nich ale většinou moc neměl, protože jsem se musel učit na test z politologie.

***

V den našeho velkého triumfu byli všichni plni očekávání a já asi nejvíce. Ovšem pocity při generálce nebyly nic v porovnání s okamžikem, kdy do sálu začali proudit diváci. Ne snad proto, že bych byl nervózní ze zpívání před obecenstvem (zažil jsem už koneckonců desítky koncertů), ale byl jsem jako u vytržení z toho, co se chystáme zpívat. Považte, nějakých osmdesát sboristů, to už je síla, a když k tomu ještě přidáte dva klavíry….:-). Ty první tóny (O Fortuna ) byly naprosto úžasné.

***

Odjezd byl v případě mě, Čerta, Havrana a Anežky také velice fajn. Zprvu jsme sice měli trochu strach, aby nám neujel vlak, protože autobusem do Ostravy to, jak jsme se dověděli, v žádném případě nemůžeme stihnout. Nicméně naštěstí jsme si nakonec zdárně poradili. Jak? Jsem kapitán Jack Sparrow. Ne, ale s taxíkem to šlo i bez kapitána. A ještě navíc jsme si parádně pokecali s paní řidičkou. Byla velice milá.

Takže, abych si odpověděl na svou otázku z úvodu…zvedám oba dva palce. Báječný výlet. Hogwh, domluvil jsem. Mějte se krásně, milé vši.

David Strécu

Objevit se na prknech Národního divadla v Praze je snem snad každého umělce. A nám se to podařilo! I když to byla jen Nová scéna, i tak jsme se těšili na naše vystoupení. Měli jsme zpívat skladbu Insalata Italiana na zahájení Přehlídky autorského hudebního divadla. Organizace byla poněkud chaotická a v zákulisí měli málo místa pro nás a pro ostatní účinkující. Nejdřív proběhla akustika na podiu a pak až rozezpívání v chodbě, kterou jsme prakticky celou zablokovali. Dlouho jsme čekali, než to začne, ale na samotný výstup došlo tak nečekaně, že jsme pak museli pospíchat úzkými temnými uličkami zákulisí. Na Nové scéně jsme se zviditelnili netradičním divadelním provedením Insalaty a teď o sobě můžeme hrdě tvrdit, že jsme byli (byť jen na chvilku) hvězdami na prknech, která znamenají svět. :)

První polovina ledna je spojena se vzpomínkou na tragicky zesnulého studenta FF UK Jana Palacha, který obětoval svůj život v boji za svobodu pro vlast. Lidé se každoročně schází na Olšanských hřbitovech, aby si jeho čin připomněli.

Každoročně je tam stejná zima, stejná paní organizátorka, stejný sbor Šéfových dědečků, který zpívá pořád stejně, a které pořád stejně obdivujeme. :) Rozezpívání proběhlo jako obvykle v metru. A Šéf přišel včas!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (Prý si to máme zapsat a zapamatovat, až mu budeme příště připomínat, jak pozdě jde. Takže tady to je zapsané a už si na to nikdo víc nevzpomene. ;) ) Ti, kteří dorazili pozdějšími soupravami, nás snadno našli podle libých tónů. Letos se k nám nepřidávali žádní páni bezdomovci, aby podpořili chybějící mužské hlasy, ale natáčel si nás nějaký pan turista na tablet, což se dá považovat za úspěch.

Po rozezpívání jsme se vydali na místo určení. Vystoupení přenášela Česká televize a dostaly jsme se do půlnočních zpráv. Oproti loňsku se od nás vyžadovala trochu větší angažovanost: Čertík přednesl projev za chybějícího (nevím koho), Anička zapalovala svíčku (na první pokus se jí to povedlo!!!!) a já s Klaudií jsme pokládaly květiny. Po doznění československé hymny setkání skončilo. A tak jsme se promrzí a hladoví, ale spokojení z dobře odvedené práce, rozloučili a jeli domů.

Vánoční koncert v Úhonicích je možná jeden z nejnáročnějších (už proto, že je těžké se k němu přemluvit) Úhonické dopravní spojení nepatří zrovna k nejfrekventovanějším, a kostel, ve kterém se každoročně koná vánoční koncert, není úplně nejteplejší místo (zvlášť, když je vám venku tepleji než uvnitř). Ale i přes všechna úskalí byla letošní účast rekordní.

My, věrní hromadné dopravě, jsme se vydali na cestu lehce po dvanácté hodině autobusem ze Zličína. Po chvilce (a milionu zastávek v Rudné) jsme dorazili na místo. Zkouška s muzikanty byla dost dlouhá. Všechny koledy jsme projížděli několikrát a bylo to velmi náročné. Na optimismu nám nepřidávala ani strašná zima.

Po zkoušce jsme se uchýlili do tamní hospůdky, kde na nás čekalo občerstvení, hrazené dle slov pana hostinského: národním výborem. Chvilka v teple se nám ale zdála příliš krátká. Do kostela jsme se vraceli snad ještě prokřehlejší. Zima uvnitř se nezmírnila, i když byly kostelní lavice plné diváků. Zpívali jsme opravdu naplno. Mám dojem, že to byl velmi vydařený koncert.

Vzhledem k již zmiňovanému řídkému dopravnímu spojení se část z nás opět vydala do hospůdky, kde jsme hodinku čekali na autobus. Čekání bylo příjemnější, protože jsme se mohli konečně pořádně zahřát. Cesta zpět na Zličín nám pak rychle uběhla.

Co je lepší zpestření sobotního předvánočního podvečera než koncert několika úžasně zpívajících sborů? :) Na letošním vánočním koncertě Gymnázia Nad Kavalírkou se přestavil tamní sbor, ženské uskupení Fúrie a samozřejmě i my, BesHarmonie.

Protože bylo málo času (ostatně jako vždy), rozezpívali jsme se vzadu (nejspíš to byla nějaká místnost pro menší setkání věřících, ale říkejme tomu třeba šatna) a bez Šéfa. Ten zkoušel se sborem Kavalírky. Naše generálka proběhla poněkud ve spěchu, pak zas rychle do „šatny“ a hlavně být potichu. Ono to naše žvatlání bylo slyšet až do sálu. :) Vyváděli jsme různé skopičiny, Mípa pózoval se dvěma flétnami (obr. nahoře) a Pavel má konečně fotku s Rendovýma nohama (obr. dole). :)

Koncert se povedl. Přišlo se na nás podívat dost lidí. Během vystoupení nám sice byla zima, ale zažili jsme i horší. Veselé Vánoce!!! :)

Rockové oratorium Eversmiling Liberty patří k našim nejoblíbenějším skladbám. Pokaždé má obrovskou zpěváckou účast, jelikož ho zná skoro každý, kdo kdy prošel BesHarmonií. Jinak tomu nebylo ani letos. „Oráč“, jak zní jeho pracovní název, láká i velkou spoustu diváků. Letos se k naší velké radosti podařilo Šéfovi domluvit místo v klubu Mlejn na Praze 5.

Vystoupení předcházela dlouhá generálka a obtížná domluva s pány zvukaři. Když se slyšel sbor, neslyšela se kapela, když se slyšela kapela, neslyšel ji sbor, když sbor slyšel sebe a kapelu, neslyšela kapela vůbec nic atd. Během zkoušky se ale dalo naštěstí všechno do pořádku.

Koncert už jsme si jen užívali. Přesně taková vystoupení nám dělají největší radost. :) Po představení jsme si ještě mohli dobrovolně zazpívat a zaimprovizovat, většina z nás se ale vydala do blízké restaurace. No jídlo, to je holt naše… :)

V listopadu jsme se zúčastnili celostátního kola soutěže Opava Cantat,kam jsme se probojovali přes březnové regionální kolo. Cestovali jsme Regiojetem a moc jsme si to užili, i když jsme do Opavy dorazili okolo druhé hodiny ranní. Pátek dopoledne zpívali soutěžní sbory v tamních základních a středních školách. My měli vystoupení spojené s Pueri Gaudentes. Odpoledne jsme vystupovali na soutěži. Konkurence byla veliká, ale my jsme do toho dali opravdu všechno. Poprali jsme se i s neoblíbeným Maturitním rondem. Odcházeli jsme s pocitem, že jsme ze sebe vydali všechno a víc už jsme udělat opravdu nemohli. Večer jsme měli možnost navštívit koncert loňského vítězného sboru.

V sobotu se konala přehlídka sborů nesoutěžních. Kdo chtěl, mohl jít podpořit Šéfa a kluky z Pueri. (Takže jsme tam byli pochopitelně všichni ;) ). Odpoledne byl volný program. Pak jsme se vydali na vyhlášení celé soutěže. Po zahájení nastoupili všechny sbory na podium a společně zpívali skladby: Gloria od A.Vivaldiho a Halleluja od G.F.Händela. Následovalo vyhlášení vítězů. Dostali jsme ocenění za nejlépe provedenou povinnou skladbu. To ovšem znamenalo, že jsme ji museli zpívat ještě jednou… Ale tentokrát naposled ;) !

Na cestu zpátky jsme se vydali velmi, velmi, VELMI brzy ráno, asi tak ve čtyři až v půl páté ráno. Cesta domů proběhla klidně, i když unaveně. Dopoledne jsme se vynořili z vlaku a rozjeli se domů odpočívat.

Tentokrát jsme dostali možnost zazpívat si v okouzlujících prostorách Břevnovského kláštera. Kromě nás se koncertu zúčastnil i Šéfův druhý sbor Pueri Gaudentes. Zkouška před koncertem nás dost vyčerpala. No nebyl to zrovna jeden z nejpříjemnějších zážitků.

Náladu nám ale zvedly chlebíčky, které pro nás byly přichystané, a těšili jsme, jak si na nich smlsneme po vystoupení. Zpívali jsme jako první. Sál byl plný lidí, tak jsme se snažili. Když jsme se vrátili do zákulisí, fakt, že během našeho vystoupení po chlebíčcích zbyly jen drobečky, nám náladu opět razil k bodu mrazu… Domyslete si, kam asi tak zmizely. Následný lov dalších lahůdek se tak stal nejzajímavějším zážitkem, protože nespokojení a naštvaní sboristé lovili pochoutky, kde se dalo.

Obecenstvu se však koncert evidentně moc líbil. A chlebíčků bylo nakonec dost pro všechny.

Na konci srpna a začátku září jsme podnikly koncertní zájezd do Itálie na poloostrov Gargáno. Bydleli jsme u městečka Vieste. Odzpívali jsme několik koncertů, byli jsme na několika výletech: v Pomejích, v Neapoli, lodí na výletě v jeskyních. Zkrátka zážitků byla spousta a tímto koncertem jsme si je chtěli nejen připomenout, ale také představit našim blízkým, fanouškům nebo členům, kteří s námi jet nemohli.

Repertoár se skládal z písní, které jsme měli připravené do Itálie. Koncert provázela i projekce fotek. O jejich sestříhání a sestavení se postarala Terka Pevná, techniku zajišťoval Ríša.

Zpestřením bylo vystoupení dvojčat Vataščinových. Jana a Lenka v roce 2011 vyhráli celorepublikovou pěveckou soutěž KPop World Festival a reprezentovali naši zemi ve finále přímo v Koreji. Seznámili nás se svými zážitky z jejich exotické cesty a nakonec nám zazpívali a zatančili.

Díky koncertu jsme si opět vybavili krásné chvíle v zahraničí a už teď se těšíme na další výjezd.

První naše soustředění v tomto roce. Někteří přijeli vlakem a druzí stáli v koloně, která se pohybovala rychlostí šneka a někdy ani to ne.

Ti šťastní ještě před zkouškou stačili nakoupit jídlo. Zkrátka v sedm jsme byli všichni na zkoušce. No všichni ne, šéfovi se to moc nelíbilo, začali jsme jen s jedním tenorem. Zkouška byla dlouhá a po ní jsme se rozprchli na všechny strany. Někdo šel jíst, někdo pít, někdo na střechu, někdo se šel projít, někdo hrál lacrosse, někdo zpíval, někdo šel na skřínky a někdo toho stihl víc a někdo šel spát.

V sobotu po první zkoušce nás pár pospíchalo na místo, kde dělají nejlepší burgery. Blackdog burger, Blackdog cheeseburger nebo Infarkt burger. A když už si někdo dá Infarkt burger, musí si dát i Čokosmrt, čokoládový dort s čokoládovou polevou (:D).

A pak další zkouška a večeře a další zkouška a opakování předchozího večera.

A v neděli zkouška a úklid školy a odjezd domů a teď se těšíme na další soustřeďko ;).

Čtvrtá hodina ranní není úplně adekvátní čas pro příjemný odjezd. Už v půl čtvrté jsme se sbalenými zavazadly čekali v autobuse, až Šéf zkontroluje naše uklizené apartmány. Většina osazenstva busu chvíli po startu usnula.

V osm hodin jsme dorazili do Loreta. Je to malé městečko, prý druhé nejnavštěvovanější poutní místo v Itálii, hned po Římu. S klidem nám stačila hodina a půl na prohlídku. Historické centrum opravdu stálo za vidění. Městu dominuje gotická bazilika, mohutná stavba se čtyřmi masivními věžemi a neméně impozantními silnými zdmi. V čele se nachází (myslím)mramorové renesanční průčelí. V bazilice neustále probíhají mše. Turistům není umožněn přímý vstup, proto jsme se také nedostali dovnitř, nicméně šéfovi se to podařilo. Nevíme jak to dokázal a on se zas divil, že jsme dovnitř nepodíval nikdo z nás.

Prohlédli jsme si zajímavá zákoutí, vlezli jsme do všech možných obchůdků se suvenýry (kdo má běžně po kapsách zbytečných 7.600 euro, může si zakoupit v tamějším krámku vyřezávanou, zdobenou sochu Panny Marie a Ježíškem), nakoupili pár pohledů a dárků, dali si zmrzlinu nebo kávu v místní cukrárně.

Pokračovali jsme do Benátek. Okolo čtvrté jsme zaparkovali v přístavu a nalodili se na palubu korábu, který nás převezl po velkém kanálu do města. Po nábřeží jsme došli k Dóžecímu paláci, kde jsme zabočili na náměstí sv. Marka. Potkávali jsme stánky s typickými karnevalovými maskami a rozličnými suvenýry. Naskytl se nám též pohled na pochybně vypadající obchodníky, kteří na ulici prodávali drahé značkové kabelky.

Šéf chvíli marně hledal infocentrum, aby nám sehnal mapky. Nakonec byl úspěšný, ale měl jen jednu, tak jsme si ji fotili, abychom se měli podle čeho vyznat ve spletitých uličkách. V Benátkách jsme si dali trojnásobnou porci zpěvu. Bylo to úžasné! Mělo to jedinečnou atmosféru a kouzlo. Obecenstvo, které se shromáždilo kolem, se bavilo a skončili jsme tak zhruba na desítkách videí nadšených turistů.

Odjezd jsme měli naplánovaný opět ve velmi brzkých ranních hodinách. V jednu hodinu jsme unavení naskákali do autobusu a vydali se směrem k domovu.

Kolem 4.hodiny jsme vyrazili na malou prohlídku města Vieste. Vystoupali

jsme až k nejvyššímu bodu města, odkud jsme se kochali krásným výhledem na

širé moře a domy pod námi, které od sebe oddělovala široká písčitá pláž.

Zde jsme se také rozdělili do skupin a každá skupinka vyrazila jiným

směrem. Část lidí zamířila přímo na pláž nebo na jídlo, ale my jsme

vyrazily úzkými uličkami za nákupy. Po pár fotkách s výhledem do okolí jsme

nakoupily spousty pohlednic a suvenýrů. Když byl každý se svým nákupem

spokojený, uvažovaly jsme, jak strávit zbývající čas. Tu jsme v dálce

zahlédly maják a rozhodly se zamířit k němu. Část skupiny nás ale opustila,

a tak jsme byly jen my 3. S velkým zápalem jsme se hnaly k majáku, ale

zjistily jsme, že se k němu nedá jinak, než doplavat. Jelikož jsme nechtěly

riskovat naše plavecké schopnosti (i přesto, že jsme poctivě navštěvovaly

hodiny plavání v Hejráckém bazénu), se slzou v oku jsme alespoň vyfotily

pár fotografií s panoramatem města. I nebe sdílelo naši lítost, že se

nemůžeme dostat k naší milované stavbě, a začalo lehce pršet. Vykročily

jsme tedy směrem ke kamenu ("prstu"), vedle kterého se nacházela pláž. Bylo

nám podezřelé, že se ulice jaksi okamžitě vylidnily, ale my neoblomně

pokračovaly dál. Když jsme se blížily k vrcholu, lilo už natolik, že nás

stále stoupající proud vody, který se valil zeshora, málem strhl s sebou.

Otočily jsme se a nechaly se unášet proudem dolů. Cestou jsme míjely

obchodníky, kteří ustrašeně zavírali své krámky, aby uchránili své cenné

zboží. Když už jsme byly mokřejší, než kdybychom se koupaly v bazénu,

přístřeší nám poskytl malý obchůdek s těstovinami, ze kterého jsme měly

parádní výhled na blikající bílé světélko našeho majáku. Postupně se před

námi víc a víc vynořoval z trhající se mlhy a po asi 20-ti minutách se

zcela vyjasnilo. Celé promoklé jsme plavaly ulicí k nejbližší restauraci,

kde se na nás sice divně dívali, ale nevyhostili nás. Když voda opadla

natolik, že jsme byly schopné chůze, rozhodly jsme se najít cestu k

autobusu. Po chvíli bloudění jsme naštěstí potkaly další spoluzpívající a

se společnými silami pokračovali v pátrání po onom motorovém vozidle.

Nelíbilo se nám, že ostatní byli na náš vkus až moc suší. Domů jsme se sice

dostali, ale boty máme mokré dodnes.

Letos si Besharmonie prodloužila prázdniny o celý týden. Posunout začátek školního roku by se jistě líbilo každému. V tomto místě škodolibě poznamenám- záviďte nám :) . Strávili jsme báječných deset dní v Itálii na poloostrově Gargáno. Bydleli jsme nedaleko městečka Vieste. Ubytováni jsme byli v apartmánech po šesti lidech. Jídlo jsme si obstarávali sami, aneb-co si kdo neuloví, to nemá. V areálu jsme měli místo jak na zkoušení tak i zábavu. Koncertovali jsme v kostelech i na ulicích, jezdili jsme na výlety, poznávali záhadná italská zákoutí, slunili se, měsili se (verze slunění pro noc - od měsíce), užívali si moře, odpočívali, tančili atd. Podrobnosti z jednotlivých dní se v sekci „Kronika“ postupně objeví. :)

Další soustředění za námi. Letos to bylo extra náročné, vzhledem k tomu, že trvalo celý týden. Já osobně jsem přijela až ve středu, takže nemůžu plně posoudit celkovou únavu, ale dorazila jsem tam s ještě ne úplně doléčenou virozou, a tak předpokládám jistou únavovou kompenzaci. Šéf nám dal zabrat, na druhou stranu jsme i tak měli dost volna. Freetime jsme vyplňovali koupačkama v lomech, zevlením ve spacácích nebo hraním na klavír v hudebně.

Pan sbormistr si na nás vymyslel moc příjemnou odpolední hru, zn:POVINNOU. Byla to hra na maximálně dvacet minut. S šéfíkovým odhadem času je však nutno kalkulovat n krát 2 + nějaký drobný. Naše skupinka to šla asi tak hodinu. Plahočili jsme se z kopce, do kopce, nahoru, dolu, doprava i doleva pod neúprosně spalujícím sluncem. Otázky byly... fajn. Dům s číslem 133 jsme nenašli a na pondělní večeři jsme si taky nevzpomněli...Nevadí! :) Zničilo nás to, takže účel byl nejspíš splněn. Nechápu, co jsme na tom hledali tak dlouho, protože většině skupinek to trvalo podstatně kratší dobu.

Večer následovala úžasná bojovka. Podílela se na ní asi tak 1/4 sboru, ale stálo to vážně za to. Využívám této příležitosti a děkuji realizačnímu bojovkovému týmu (nebudu nikoho jmenovat, nechtěla bych totiž na někoho zapomenout). Bylo to úchvatné, strhující, zábavné, záludné a napínavé. Vážení a milí, udělali jste ze sebe krásné strašící obludky. :)

Nesmím zapomenout zmínit i noční táboráčky, prosycené veselým štěbetáním a vůní masa, a na dlouho opěvovanou vinárnu, kde vznikla sborová verze písně o Líze a Lojzovi, a divadelní představení. Co se našich vystoupení týče, dala nám pěkně zabrat. Každopádně výsledek stál za to. Všichni se pořádně bavili (hlavně při vymýšlenía zkoušení ;) ).

Moc se těším na další rok a další soustředění. Bude to super! Moc vám děkuju Besáčci!;)