Třemi jednoduchými slovy se dá shrnout dobrodružství, které posledního půl roku sbor Besharmonie zažíval. Zalíbila se nám jazzová mše Missa Rotna, jejímž autorem je dánský skladatel Bent Peder Holbech. Našemu sbormistrovi, Liboru Sládkovi, byla skladba známá již nějakou dobu a sbor ji zkoušel před mnoha lety, nicméně loni se dalo soukolí do pohybu a celá mše se nacvičila znovu. Jelikož ale na světě dosud neexistovala skutečná nahrávka tohoto díla, rozhodli jsme se historii změnit!

Na zkouškách jsme pilně trénovali, až jsme nakonec dospěli ke kýženému nahrávání, ke kterému jsme mohli opět využít prostory Modletického zámku. Velký dík patří rodině Pevných za poskytnuté zázemí a péči. Kapela před námi měla mírný náskok, jelikož její nahrávky byly hotové ještě před nahráváním sboru. Bylo to pro nás nové, protože oproti minulému natáčení jsme teď měli i doprovod. Filip Beneš, náš druhý sbormistr, celé nahrávání řídil a sledoval nás ze zadní místnosti, kde měl své sídlo. Když se z mikrofonu ozval jeho hlas, připadali jsme si, jako když nás sleduje „Velký bratr“. A opravdu měl co sledovat, například, jestli dirigent neprovádí nějaké neplechy se sluchátky. Věta: „Libore, já tě vidím!“ mluví za vše. Nahrávání trvalo jeden den, ale vyžádalo si hodiny namáhavé práce, úsilí a soustředění. Pak už nezbývalo než čekat a těšit se na vydání nového CD.

Projekt takového rozsahu je však poměrně finančně náročnou záležitostí. Rozhodli jsme se proto spustit crowdfoundingovou kampaň na serveru hithit.cz . Ke kampani jsme potřebovali propagační video. Po dlouhých a obtížných domluvách jsme se shodli na průběhu natáčení a podařilo se nám sehnat i profesionální štáb. V Kinského zahradách se začátku jara (podle kalendáře), ale spíš uprostřed zimy (podle počasí), se z nás na chvíli stali herci. A jak jsme se přesvědčili: herec, ten tvrdý chleba má. O drobných přestávkách jsme se zahřívali přinesenými čaji a choulili se do hloučků, aby nám nebyla taková zima. Všichni jsme ve zdraví přežili a máme své dvě minuty slávy. Ke hvězdám stříbrného plátna se počítat nemůžeme, ale do budoucna, kdo ví… Kampaň byla tímto kompletní. Fanoušci mohli posílat své příspěvky a byli od nás za svou štědrost odměněni podle svého výběru. Tímto bychom znovu chtěli poděkovat všem přispěvatelům za jejich velkorysost a filmovému štábu FastFilms za natočení a přípravu našeho kampaňového videa. Požadovanou částku se podařilo vybrat a projekt dopadl úspěšně.

Před velkým finále bylo potřeba mnoho příprav. Den před koncertem jsme se sešli a od rána do večera pilně zkoušeli. Dva dny před premiérou přiletěl i pan skladatel s paní, aby si vyslechli naše provedení skladby Missa Rotna na křtu. Program pro ně zajišťoval David Šmehlík, kterému rovněž děkujeme. Několik z nás mělo možnost strávit s Holbechovými část jejich pobytu v Praze. Absolvovali velmi důkladnou prohlídku města a zakončili ji v místní hospůdce. Kromě nás pro ně bylo největší atrakcí české pivo, na které se pan skladatel asi těšil ještě dříve, než vůbec přiletěl. Společnost manželů Holbechových byla kouzelná a přátelštějšího pana skladatele jsme si ani nemohli přát.

Křest CD byl naplánován na neděli 17. dubna a konal se v kulturním domě Mlejn na Praze 5. Koncertu předcházelo pečlivé rozezpívání a nacvičování s kapelou na pódiu. Po sedmé hodině do sálu začali proudit diváci. Napětí vrcholilo, nervozita stoupala, našemu maskotovi – opičce Besince – se ježily chlupy na její plyšové hlavě. Pak už jsme jen zaslechli pobízení: tak šup, šup a nastoupili na podium do záře reflektorů. Koncert jsme zahájili blokem našich písní. Následoval samotný křest CD, při kterém měl pak skladatel polít jednu kopii CD šampaňským, jak se to obvykle dělává. Ukázalo se, že v otevírání lahví šampaňského je pan Holbech mistr. Oproti očekávání se totiž neozvala žádná rána a ani zátka nevyletěla do diváků, jak jsme si všichni mysleli (a většinou i doufali). Pak následovalo křtění… ale ouha! Mistrovi bylo tak líto polévat nové CD jakoukoli tekutinou, že ho naše sličné sboristky musely přemlouvat, aby alespoň trochu ulil. Nakonec křest dle všech tradic dokončil a my jsme pokračovali ke zlatému hřebu večera – provedení skladby Missa Rotna. Moc jsme si to užívali, téměř jsme na pódiu tančili, energie proudila celým sálem. Koncert skončil a my se po úspěšném představení přesunuli na večírek s Holbechovými.

Missa Rotna patří mezi naše nejoblíbenější skladby. Jsme moc vděční, že jsme mohli poznat Benta Pedera Holbecha i jeho paní Solveig. Jsme nadšení, že jsme mohli tuto skladbu nahrát a jsme neuvěřitelně rádi za podporu, které se nám od Vás dostává.

Hlásíme se Vám opět (s ne už tak čerstvými, ale přesto) novinkami! Abyste si udělali představu o tom, co sbor Besharmonie podniká, přečtěte si nyní článek, který jsme vytvořili pro časopis Cantus.

****

Besharmonie slaví 15 let aneb jak sbor do puberty přišel

Patnáct let není na první pohled nijak vysoký věk, mluvíme-li o člověku. V té době si hoši a dívky vyzvedávají první úřední doklad o tom, že jsou občany našeho státu, přecházejí ze základních škol na střední, místo nad knížkami tráví více času venku s kamarády, nachází své první lásky a mnohem čatěji se názorově rozcházejí se svými rodiči. Hovoříme-li o pěveckém tělesu, o uskupení mladých nadšených lidí, kteří, byť jsou rozdílného věku, tráví čas se svými hudebními přáteli stejně rádi, jako puberťáci, a vzpírají se rodičům pokaždé, mají-li vyjet každý druhý víkend někam do tramtárie na soustředění nebo odzpívat nejeden koncert za den, místo toho, aby seděli doma nad haldami učebnic či skript, vidíme, že starosti zpěváků sboru Besharmonie se od běžných teenagerovských lapálií moc neliší. Říkáte si, proč se zmiňuji zrovna o tomhle životním období? Čtěte dále.

V roce 2000 vznikl na Gymnáziu Jaroslava Heyrovského v Praze gymnaziální sbor Besharmonie, pod vedením sbormistra Libora Sládka. Vztah k hudbě a jeho neutuchající touha předávat a vštěpovat ji mladým lidem změnila životy stovkám lidí. Besharmonie začínala jako malé neviňátko, byla vedena s tou největší péčí a dorostla do krásného mladistvého věku. Za dobu své existence vychovala spoustu skvělých zpěváků a zpěvaček. Vzešla z ní uskupení jako Oktet nebo Fúrie. Malá neposeda měla od roku 2009 do roku 2011 dva sbormistry. Pravou rukou našeho Šéfa byl tehdy Vít Náměstek. A protože v náročném údobí puberty potřebuje sbor pevné vedení jako sůl, ujal se místa druhého sbormistra Filip Beneš. Kromě neotřelého způsobu dirigování, kterým se můžete pokochat na našich vystoupeních, vyniká Filip také tvorbou sborových aranží populárních písní. Oba naši „velcí Šéfové“ dávají maximum energie do práce se sborem, Libor je navíc schopen neuvěřitelné motivace (zvláště pak v situacích, kdy čerpá energii z naší únavy… nechápu, jak to ten člověk dělá… pozn. red.).

Letos oslavila Besharmonie patnáct let od svého vzniku a slavilo se ve velkém stylu. Třetí říjnový víkend jsme strávili na zámku v Modleticích u Prahy. Sjeli se sboristé mladí i staří, dávní známí a přátelé sboru, aby společně zavzpomínali na staré časy, zahráli sborové hry a zazpívali si známé „fláky“. V rámci oficiálních zkoušek se nacvičovaly skladby na výroční koncert. Víkend byl korunován křestem našeho nového CD s názvem Nahoře Bes. Akce proběhla v pražském divadle Dlabačov. Sál byl téměř zcela zaplněn. Představení sestávalo z vystoupení bývalé i současné Besharmonie a našich hostů Oktetu a Fúrií. Úvodní slovo měli Petr Vinš a Zuzana Malá. My, jakožto služebně mladší sboristé, jsme od nich dostali spoustu cenných rad do života (jak vycházet s Šéfem, jak neprovokovat Šéfa atd.). Díky bohatému programu byl čas i na občerstvovací pauzu. Po ní přišel zlatý (i když v našem případě spíše černo-oranžový) hřeb večera – křest CD Nahoře Bes. Kmotry našeho již čtvrtého CD se stali Ing. Petr Bradský a PhDr. Luboš Hána, PhD., „nahoře bez“ se ovšem neukázal nikdo. Po té, co špunt z lahve šampaňského efektně vystřelil do publika, zkropili kmotři bublinkovým nápojem černo-oranžový plastový kotouček s našimi nahrávkami. Zvláštní náhodou se k nám pak dostala informace, že ten den má Oktet desáté výročí. I jeho členové byli obdarováni velice praktickými dárky, například: lisem na česnek, aby se jim CD dobře vylisovalo, elektrikářskou zkoušečkou na zkoušky a na závěr dostal každý kousek zeleného zauzlovaného provázku, aby jejich další vystoupení bylo pořádný odvaz. Na závěr zazněly v podání všech účinkujících tři části z rockového oratoria Eversmiling Liberty. To má nejen v Besharmonii dlouhou tradici, každý rok se provedení této skladby uskuteční minimálně jednou.

Naše nejnovější CD Nahoře Bes obsahuje celkem sedmnáct skladeb v devíti jazycích. Uslyšíte na něm písně lidové, náboženské, populární a spirituály. Nemohlo by vzniknout bez našich sbormistrů Libora Sládka a Filipa Beneše. Za jeho grafickou podobu vděčíme Anně Mudrové a Oskaru Koutnému, fotografie zajišťovaly: Regina Urazajeva a Anna Brdičková. Za konečnou podobu CD, ale také hladký průběh výročního koncertu, patří obrovský dík i organizačnímu týmu: Anně Brdičkové, Zuzaně Halenkové, Elišce Novotné, Danu Součkovi, Jaroslavu Šindlerovi a Ludmile Šindlerové a Tereze Pevné. Zakoupením našeho CD Nahoře Bes budete mít možnost strávit s Besharmonií 52 minut a 11 vteřin hudby, a my doufáme, že se s vámi na některém z našich koncertů setkáme.

A přestože je to už pár týdnů, co jsme pokřtili naše CD, jedeme dál, a to ve velkém stylu. Doslova. Výročí 17. listopadu jsme si připomněli již o den dříve skladbou Carmina Burana od Carla Orfa. Celkem se na této akci podílelo šest sborů z různých koutů republiky.

Jednoho krásného dne jsme se rozhodli, že Vaše srdéčka opět potěšíme hudbou. Proto jsme začali vymýšlet, že bychom mohli spáchat nějaké další CDčko. S nápadem myslím původně přišel Duf, který prohlásil, že by moc rád slyšel nahranou skladbu Missa Rotna. A to bychom nebyli my, kdybychom se toho nápadu nechytili. Nahrávání probíhalo na zámku v Modleticích, kde nám rodina Pevných opět poskytla skvělé zázemí. Atmosféra celého nahrávání se poněkud lišila od normálního soustředění. Nesměli jsme mluvit, šustit, hlučet, kašlat, kýchat, krkat, prdět, smát se… vlastně skoro nic. Přijeli páni zvukaři, kteří v sále rozložili vybavení, a nahrávání začalo. Nahrávali jsme písně po úsecích, vždy tři až čtyři v jednom bloku. Každému bloku předcházela krátká přezpívačka. Šéf nás upozorňoval na to, že natáčení půjde velmi pomalu, budeme nahrávat jednu píseň třeba i několik hodin, a pokud stihneme tak sedm, osm písní za víkend, bude to hodně. Nakonec jsme nahráli něco kolem deseti písní a demo verze dalších skladeb. Bylo to úžasné! Pro všechny z nás to však nebyl jen profesní, ale i osobní zážitek. Zuzanka oslavila nahráváním své 18. narozeniny, stejně jako když před 6 lety slavila na besharmonním nahrávání 12. narozeniny. :) Druhá část nahrávání se uskuteční na jaře 2015, kdy dokončíme Missu Rotnu a doděláme další skladby. Máte se rozhodně na co těšit!!!

Hlásíme se opět z Lipnice nad Sázavou! Letošní letní soustředění se nečekaně proměnilo ve výcvikové středisko tajných agentů. Šlo o celotáborovou hru, jejíž zrození měl na svědomí Martin Š. Libor Sládek, jakožto generál, velel výcviku tajných agentů (sboristů), kteří museli projít mnoha náročnými úkoly, a prokázat tak své schopnosti. Výuka probíhala pod dohledem a vedením plukovníků Andyho a Koblicha, instruktora zdravovědy a správce výstroje Červy, instruktora maskování Ríši, instruktora fyzické zdatnosti Žorže, instruktora zdravé výživy a operátora mojí maličkosti a údržbáře Petra, který ale od začátku celou hru sabotoval ;). Sboristé byli rozděleni do týmů, museli si zvolit kapitána, jeho zástupce, tajného agenta a dále měli na výběr z několika povinně volitelných funkcí (medik, silák, vědátor, zásobovač a navigátor), které měly tým v určité situaci zvýhodnit. Každé ráno v 8:45 se svolával nástup, rozdávaly se body, rozdělovaly nové úkoly a káraly lemry… : ) Za každého chybějícího neomluveného člena na nástupu ztrácel tým body. Kadeti nejprve absolvovali cvičení fyzické zdatnosti (plavání, běh, slackline) a zdravotnický test, ve kterém měli medici prokázat své schopnosti. Dále museli naši chovanci zvládnout noční hru a poradit si i bez vedení, protože jejich kapitáni byli uneseni neznámo kam. Úkoly nebyly vůbec jednoduché a prověřovaly jak odvahu, tak fyzickou odolnost. Ne každý se uvolil sáhnout do sklenice mezi slimáky a rozpoznat po hmatu předmět, který se ukrýval na dně, ale nejtěžší zkoušku představoval speciální nutriční koktejl, který týmy museli vypít, pokud u sebe neměli dobře zásobeného proviantního kadeta nebo alespoň 1MJ energie. Abyste si dokázali představit, co že to vlastně plukovník Andy s údržbářem vytvořili, smíchali dohromady: hermelín, meloun i se slupkami, rohlík, piškoty, kávu, med, oříšky v těstíčku, kolu, párečky a kdo ví co ještě… Všechny týmy nakonec své kapitány našly, i když to nebylo vždy hned napoprvé. V dalších dnech následovala školení maskování, výživy a zásobování a další zdravotní prověrka: jak nejlépe ošetřit nejzajímavější týmem vymyšlené zranění. Nesmíme zapomenout na úkoly tajných agentů, kteří svá poslání (ne vždy) svědomitě plnili, ale ke konci týdne už byli všichni prozrazeni. Nejtěžší zkouška na kadety ale teprve čekala. Na základně došlo k podlému spiknutí a údržbář Petr, věčně zapšklý, nedostudovaný neabsolvent, unesl Libora! Týmy pak měli jediný úkol: zachránit generála. Každé družstvo mělo jinou, předem určenou trasu. Museli využít získaných dovedností z výcviku a zároveň i komunikovat s místním obyvatelstvem. Po strastiplné cestě se týmy dostaly až k lomu, kde padouch Libora držel. Při příchodu každé skupinky měl údržbář srdceryvný proslov a pak shodil Libora do vody. V tu chvíli museli kadeti sebrat odvahu a pro generála doplavat. Libor byl nakonec zachráněn. Celkem pětkrát. : ) Vše tedy dobře dopadlo a všichni kadeti obdrželi kartičku s: „povolením zabíjet zpěvem“. : ). A co jsme prováděli ještě? Zkoušeli, zpívali u večerních ohňů, koncertovali a jeden příjemný večer strávili ve vinárně. A už se moc těšíme na další léto!

Jaro je jako stvořené pro výlety do moravských končin. Brzy ráno jsme se vydali na cestu naším oblíbeným způsobem – vlakmo (dobře, možná ne nejoblíbenější, ale pro přepravu sboru nejvhodnější). Jeli s námi i kluci ze sboru Pueri Gaudentes. Vystoupili jsme ve Valašském Meziříčí, kde si nás přebrala sbormistryně tamního sboru Jana Krcháková. Věci jsme si odložili v tělocvičně místní školy. Následně jsme byli naloženi do připraveného autobusu a odjeli na výlet do neznáma. Bylo krásné slunečné počasí. Dojeli jsme na Pustevny, kde jsme si mohli prohlédnout slavné chaty Maměnka a už bohužel vyhořelý Libušín. Na palouku pod nimi se nacházela ještě trocha sněhu, takže se část našeho sboru nadšeně pustila do sněhové bitky. Následovala prohlídka o třech zastávkách. Ti nejodvážnější absolvovali více než hodinovou trasu ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje, méně odvážní došli jen k soše boha Radegasta a ti nejméně odvážní se vrátili z první vyhlídky. Po výletě jsme se vrátili zpět do školy, kde jsme zkoušeli a připravovali se na večerní vystoupení. Sál se zaplnil diváky a my si užili příjemný koncert. Následovalo pohoštění a v pozdějších večerních hodinách také příjemné posezení s místním sborem v hospůdce, která se nacházela pár kroků od zadního vchodu do školy. Zpívalo se až do noci. V neděli dopoledne se část sboru zúčastnila prohlídky ValMezu. Pak jsme se znovu naložili do autobusu a zamířili do Nového Jičína. Uvítali nás opět v místní škole a po vřelém přijetí jsme zamířili na prohlídku do muzea klobouků. Dozvěděli jsme se, jak se klobouky vyrábí a měli jsme i možnost si spoustu z nich vyzkoušet. :) Večer jsme měli další plánované vystoupení a jak jsme se až na místě dozvěděli, byla to soutěž.. O:) My, kteří jsme potřebovali dřív domů, jsme se svezli se slovenským sborem na nádraží, kde jsme nastoupili do Regiojetu a frčeli domů. Sice jsme přišli o pokoncertní pohoštění, ale máme z této akce krásné zážitky. :)

Nastal listopad a s ním opět přišlo dobývání slezských luhů a hájů. Nezahájili jsme ovšem válečnou výpravu, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale vyrazili jsme na celostátní sborovou přehlídku Opava Cantat. Díky našemu výkonu v obvodním kole jsme se jako loni kvalifikovali mezi nejlepší. Konkurence byla více než tvrdá, zvláště proto, že jsme se měli utkat s našimi kamarády ze sboru gymnázia Botičská - s Divertimentem. Aby toho nebylo málo, v kategorii mužských sborů soutěžili Šéfíkovi kluci – Pueri Gaudentes a v nesoutěžní kategorii se představili loňští absolutní vítězové (a taktéž naši přátele), sbor Gymnázia v Orlové.

A nebyly bychom to my, kdybychom si nesnažili celou akci pořádně užít. Jenže každé zábavě předchází nějaká práce, a tak jsme tvrdě dřeli na zkouškách až k samotnému vystoupení na soutěži, které nás čekalo v sobotu dopoledne. Troufám si říct, že nervíky pracovali, když ne celou dobu, tak alespoň než se otevřely dveře do sálu. Na pódiu jsme se snažili, seč to šlo a velmi nám pomohla podpora našich přátel a známých. Po představení, jsme rychle museli probrat všechno, co jsme kde zpívali, co tam bylo a nebylo atd. V sobotu odpoledne pro nás byl připraven bohatý program: prohlídka Opavy, sporty, výtvarné dílny. V pozdním odpoledni následoval workshop společných písní z cyklu Carmina Burana. Večer se konalo slavnostní vyhlášení. Bylo to napínavé jako kšandy… A jak to nakonec dopadlo? Držitelem zlatého pásma a absolutním vítězem se stal sbor….(chvilka napětí)… BESHARMONIE!!!! Pohltila nás obrovská radost. Byl to vážně úžasný pocit!

Děkujeme moc všem, kteří nás podporovali a fandili nám, našemu milému sbormistrovi a gratulujeme Pueri a Divertimentu k jejich úspěchům!!!!

Máme za sebou další soustředění - tentokrát v Osově. Kde začít? Nejspíš na Smíchovském nádraží v pátek odpoledne. Z Prahy jsme vyráželi jako první a v celkem malém počtu. Z vlakové zastávky jsme se prošli s batohy a kufry až k základní škole, kde se TO celé odehrávalo. První zkouška začala oproti plánu asi o hodinu později, ale naštěstí to nikomu, včetně Šéfa, nevadilo. Během večera se sjížděli další a další zpěváci, takže se naše řady postupně rozrůstaly. Večer a noc jsme strávili převážně v tělocvičně, kde jsme zkoušeli místní nářadí nebo se váleli po žíněnkách a trampolíně.

Druhý den bylo pěkné počasí. Ráno jsme měli z jídelny výhled na pole zabalené v mlze a do odpoledne se udělalo krásně teplo a slunečno. Šéf nám všem doporučil, abychom se šli provětrat, tak jsme se jeho radou (výjimečně) řídili. Aktivnější si pinkali s volejbalovým míčem nebo si házeli s létajícím talířem, jiní zpívali za zvuků nahrávky našeho oblíbeného „Oráče“ (rockové oratorium Eversmiling Liberty pozn. red.) linoucích se z Dufova auta. Já jsem se šla s Čertem projít na pole. Nebyl to úplně nejšťastnější nápad, jak se vzápětí ukázalo, protože pole bylo celé krásně nasáklé vodou. Nakonec jsme se přece jen vyhrabali z bahniště. Nějaký pán od silnice na nás nepokrytě, soustředěně zíral, pravděpodobně jako na „chuligány, co si dovolili jít přes něčí pole“ (pokud dokonce nebylo jeho vlastní.

Po večerní zkoušce si pro nás Andy s Koblichem připravili úžasnou bojovku. Noční hra byla sice krátká, ale zato velmi zábavná. Soutěžící týmy tvořili vždy tři lidé. Hru provázal příběh, během kterého jednotliví členové ztráceli ruce, chodidla, oči nebo nohy a došlo i na výměnu oblečení. Trojice pak dobelhávaly do školy se svázanýma nohama ve vyměněném oblečení a ještě navíc s indisponovaným slepým členem. Vážně k popukání! Oskar přinesl z cesty malé překvapení. Za jeho skupinkou se totiž vydalo malé černé koťátko, které si okamžitě získalo pozornost všech Vší. Když se všichni šťastně vrátili, následoval opět volný noční program.

Nedělní ráno začalo dost krutě v osm hodin. Podle toho vypadala i zkouška, i když pánové se velmi snažili a dokázali ze sebe vydat potřebný zápal. Upřímně, netuším, kde tu energii vzali. Při nacvičování Hobbita prý Šéf objevil kouzlo zpívání ve sboru :). Po zkoušce následoval úklid, a pak už jsme (po vzájemném zobjímání se, samozřejmě) uháněli domů.

O minulém víkendu jsme se ocitli v roli hostitelů, když do Prahy zavítal sbor z Orlové. Naši slezští přátelé, se kterými jsme letos na jaře nacvičovali a prováděli část skladby Carmina Burana, nás přijeli navštívit. Na této místy velmi náročné akci se podílel celý sbor a každý něčím přispěl. Orlováky jsme přivítali na Hlavním nádraží v pátek odpoledne, odkud se museli dopravit do Radotína, kde spali. Nahánění do vlaku bylo celkem vtipné, protože grupa čtyřiceti lidí si za minutu lístky opravdu štípnout nestihne… Večer se konala velká zkouška Carminy v kostele na Smíchově. Adresa není až tak důležitá, bylo to prostě od Knížecí nahoru do kopce (jako bychom neměli těch výstupů každý čtvrtek na Kavalírce dost ;) ). Sešlo se celkem pět sborů, které se měly představit na nedělním velkém koncertě v Betlémské kapli. Dirigoval náš milovaný Libor („Vládce náš, slunce naše jasné!“) přímo z kazatelny. S koncertem měl spoustu zařizování, a jak nám později sdělil, pár dní před samotným vystoupením mu vybouchly tympány s tympanistou, klavírista a málem i sopranistka (míněno obrazně, nikoli doslovně). Tím pádem prý na poslední chvíli obvolával všechny možné i nemožné přátele a známé, aby někoho sehnal. Zkouška byla dost náročná, protože pracovat s cca dvěma sty lidí (z toho byla polovinou puberťáků) dá dost zabrat nejen sbormistrovi, ale i samotným sboristům, kteří se nesmí rozptylovat sami sebou a měli by se soustředit.

Sobotní program pro Orlovou začínal ranní prohlídkou Prahy. Prošli si Pražský hrad, Nerudovku, Karlův most a zakončili cestu obědem v restauraci poblíž Můstku. Následně měli rozchod, aby na vlastní pěst okusili ruch hlavního města. Večer se v Radotíně konala velká party. Tanec, hudba, zpěv, jídlo a kdo ví, co ještě. ;)

V neděli odpoledne se sešlo pět sborů před Betlémskou kaplí nažhavených na zpívání. Zvukovka jednotlivých těles a pak ještě jednou společně přejet Carminu… dalo nám to všem zabrat. A nyní již k samotnému koncertu. Obrovský prostor kaple byl zaplněn diváky do posledního místa. To vytvořilo úžasnou atmosféru. Závěrečné provedení Carminy, kvůli které se nakonec celá tahle akce uspořádala, dopadlo přímo velkolepě a publikum náš výkon ocenilo potleskem ve stoje :). Po koncertě jsme s Orlovou zašli do blízké hospůdky.

Na pondělní dopoledne byl naplánován poslední společný koncert a to pro studenty gymnázia Nad Kavalírkou (zase v kostele na kopci – nevím, co na tom proboha je). Besharmonie se sešla v menším počtu, ale na výkonu to nic neměnilo. Orlovští hned po koncertě odjížděli domů. Osobně obdivuji jejich výkony a výdrž během krátkého pobytu tady. Moc se těšíme na další spolupráci a brzké shledání. :)

Byla slunečná neděle 28. července 2013 a velká část oranžové tsunami, totiž Besharmoňáků, se sálající Prahou vydala na Hlavní nádraží na vlak směr Světlá nad Sázavou, odjezd 13.59. Pod vedením našeho ctihodného kmeta jsme zaplnili takřka celý jeden vagón a všemožně (pomocí vějířů či klimatizace v podobě několika otevřených okýnek) se snažili přežít cestu do cíle.

Ze Světlé jsme (naštěstí bez bagáže – díky všem řidičům) za poslechu „Štěňátka“ vyrazili směr Lom č. 3. Vidina chladivé vody a Šéf neustále kroužící okolo na svém růžovém (pardon, červeném) favoritovi nás hnali kupředu, a tak se odhad „hodina deset“ na cestu nesekl o více než půl hodiny. Večer nás čekala první zkouška a poté samozřejmě poklidný a brzký odchod do hajan...

Ranní zkoušce předcházelo neodmyslitelné buzení samohrajkou a první z řady výtečných jídel od paní kuchařek. Ve třídě natočené na východ sice v ranních hodinách nebylo nejchladněji, ale do hry se (zejména v dívčích řadách) začaly vracet výše zmíněné vějíře. Další odpolední koupání nám přineslo nové fanoušky a také pár modřin a odřenin od skvělého voru, se kterým sboristé, druh známý především svou neutuchající hravostí, vydrželi „blbnout“ úctyhodně dlouho, takřka do odpolední zkoušky (a nejinak tomu bylo po zbývající dny). Večer následoval rozličný program plný jamování, košťat a dalších taškařic.

Další den byla započata „celotáborová hra“ Lancasteři vs. Yorkové. Večer s sebou přinesl první posezení o ohně, nechyběly variace lidových písní za doprovodu Koblichovy harmoniky, maso ani noční koupání v lomu. Po návratu bylo posledních pár statečných ve společnosti psycho červeně blikající baterky a lambrusca neznámého původu (zpětně patří omluva Mípovi) svědky Pavlova věštění z brambor a ryby (kterážto dostala tak trochu jiný význam) a nakonec bylo nás pět, kteří pozorovali ranní úsvit a snídali míchaná vajíčka, specialitu šéfkuchaře Dufa.

I přes mnoho naspaných hodin nebyla na nikom patrná únava (...), což ocenila také hlasová poradkyně Dana, která nás ve středu přijela navštívit a hlasově nám poradit. Nyní již všichni víme o ose „palce-kolena-hlava“ i o tom, že při zpěvu se člověk neusmívá. A po odpolední zkouše se rozpoutal první Kiss Death – o to lepší, že večer přišel na řadu další táborák. Kolem ohně se hromadily mrtvoly a úspěšný večer skončil poklidně (čti provlékáním Žoržovy slackliny skrz mříže v šatnách – pachatel/é neznámý/í –, pozlobce neušlo ani růžové kolo).

Po čtvrteční odpolední akustické zkoušce v lipnickém kostele se deset odvážných mužů vydalo na přehlídkové molo, aby se utkali o titul „Missák Lipnice 2013“. Statečně zodpovídali divácké dotazy, vázali kravatu na čas, přednesli milostné básně vlastní tvorby, předvedli se v pyžamu i ve volné disciplíně. Ve vyrovnaném souboji nakonec zvítězil Vítek, stříbrné místo zaujal Danko a třetí se umístil dojič krav Pavel. Titul „Miss noha“ si odnesl Rýša a největším sympaťákem byl zvolen Žorž.

Průměrná doba spánku se nám stále zkracuje, což nám nikterak nebrání v odhodlání a páteční veřejná zkouška – koncert v kostele, na kterém si s námi zazpívali i přijevší bývalí členové –, dopadla dobře. Rychle na kopec ke kapličce zazpívat si při západu slunce a domluvit se, že příští rok se bude koncertovat v místním přírodním amfiteátru, a pak už hurá do vinárny Bohemia. Pilo se, zpívalo se, zapíjelo se, hrálo se... a šlo se spát.

Čas od sobotního rána se nesl ve znamení povolené morálky, lehce unavené hlasivky byly po pátečním koncertě vcelku ušetřeny. I tak se udělalo spoustu práce a sobotní oheň byl proto zasloužený.

Teď už jen v neděli ráno vstát, zabalit, zazpívat si, naložit do aut bagáž a nemohoucí a pěšmo vyrazit do Světlé, odkud nám jel vlak do stověžaté matičky. Celý týden byl moc příjemný a na závěr snad už jen díky a Libor! (Vládce náš, Slunce naše jasné!)

Pa

Ačkoli tento příspěvek úplně nesouvisí… nebo tak trochu… nebo vlastně… jak se to vezme. Zkrátka v pondělí večer/v noci proběhl koncert našeho spřáteleného sboru Divertimento z Gymnázia Botičská a část z nás se ho zúčastnila – tentokrát v roli diváků. A protože někteří naši členové pocházejí právě z Divertimenta, které s námi bylo v Brně, a máme s nimi spoustu krásných zážitků, myslím, že si zaslouží být v naší kronice.

Koncert začal netradičně a ve stejném duchu se i odehrával. U vchodu jsme dostali svíčku a pudink!!! (Besku dostanete na jídlo, jak jinak ;) – ale kvůli tomu jsme nepřišli.) Diváci seděli na schodech a na chodbě v patře. Najednou se zjevili sboristé se svíčkami v rukou – by to opravdu překrásný nápad! Po první písni poslali své svíčky mezi diváky, aby jim, jak řekl sbormistr Divertimenta Tomáš Klima, takzvaně: „připálili“. Koncert měl nezapomenutelnou atmosféru. Šero školního schodiště a letmá záře plamínků dodávali večeru osobité kouzlo. Zazněli lidové písně, africké spirituály, slavné hity. Některé nám známé věci jsme si dokonce pobrukovali s nimi.

Byl to vážně nezapomenutelný zážitek.

Děkujeme Vám, Divertimento.

Zdravím všechny milé vši.

Dnešním zápisem do kroniky bych se rád vyjádřil ke koncertu na VŠE, který proběhl 31. května 2013 při příležitosti zahájení slavností Foerstrovy Osenice a zároveň k poctě pana profesora Kasala, který je dosud na VŠE činný.

Celý příběh začal už první generální zkouškou v pondělí téhož týdne. Před budovou VŠE jsme my (sbor) měli domluvený sraz. Po mém příchodu jsem s překvapením zjistil, že se nás zatím sešlo všehovšudy pět. Libor, který se vyznačuje (většinou) svou neochvějnou dochvilností zde také nebyl:-). Do začátku zkoušky před koncertem samotným již nezbývalo mnoho času, něco kolem deseti minut, proto mi na mysli vytanula věta velice příznačná pro daný okamžik: „Tady nám něco hapruje:-)“. Musím se pochválit, že jsem prokázal dostatek sebekontroly a vyvaroval se používání určitých vulgarismů, byť bych si je říkal jen tak sám pro sebe. Obavy ohledně sboru byly sice poměrně brzy rozptýleny, neboť dvě minuty před začátkem zkoušky se z tramvaje vyhrnul zbytek sboru, ovšem Libor samotný nikde.

Závažnost Liborovy absence se velice závažně promítla do kvality první poloviny zkoušky. Abych tento popis ale neprotahoval, shrnu ho jen pár slovy. V aule bylo asi pět sborů připravených ke zpěvu, ovšem nikdo nebyl schopný jim říci, aby se postavily na pódium a začaly zpívat, což je poměrně smutné, když si pomyslím, že jedním z klíčových oborů na VŠE je vedení lidí. Tehdy při zkoušce bez Libora jsem si skutečně uvědomil, co pro nás Libor vlastně dělá, a že bez jeho výborných manažerských schopností bychom se nikdy nikam nedostali.

Abych ale nebyl ryze skeptický, tak musím říci pár hezkých slov o koncertu samotném, který se, podle mě:-), velice povedl. Už z kraje večera se mi naskytl nezapomenutelný zážitek, když jsem pozoroval udivení a úžas mladších členů našeho sboru z toho, že se najednou octli na akademické půdě:-). Po nastoupení na jeviště jsme se podivili poměrně malému počtu diváků v aule. Ovšem nutno říci, že velikost a kapacita auly naše vnímání podstatně zkreslovaly. Zpívání samotné jsme si všichni, myslím, moc užívali, protože tolik zpěváků najednou se sejde málokdy. Však krátce po tom, co část zpěváků musela opustit pódium a připojit se k divákům (mezi nimi i já), jsme se zklamáním zjistili, že akustika auly určitě nebyla dělaná pro pořádání koncertů:-). Navíc mikrofony, které snímaly zpěv sboru, byly, dle mého, umístěné moc daleko, takže zvuk ve výsledku moc nezesilovaly.

Vrcholem večera byly cykly písní pocta tvůrcům a requiem od Zdeňka Lukáše. V obsazení minimálně padesáti zpěváků měly tyto písně, lidově řečeno, koule:-), samozřejmě až na tu malou lapálii s tím, že sbor si skladby užíval více, než diváci:-P.

Od obrovských očekávání, která z tohoto koncertu nepochybně plynula, si nakonec diváci moc neodnesli, ale zároveň říkám, a s tím určitě budete se mnou souhlasit, že repertoárem ani kvalitou zpěvu to určitě nebylo:-). Z tohoto koncertu jsme si všichni odnesli neopakovatelný zážitek, a právě proto myslím, že i přes všechna úskalí byl koncert vydařený.

Byli jsme zpívat v Nuslích… V oné části města sem byl podruhé v životě, ale jíž záhy sem říkal Synkáč. I když jinak mi stále připadá tahle oblast jaksi… zvláštní. Kostel to byl celkem moderní… Místo obvyklých ohromujících maleb na stropech a za oltářem nás uvítal novodobý betonový lustr a prostě namalované modré nebe s mraky, působilo to velmi efektivně a „vzdušně“…

Sešlo se nás celkem dost, řekl bych přes dvacet pět, takže když nás přeposlali do jakési kostelní garáže začalo být těsno. Útěchou snad mohl být hypnotizující pohled na bonbony na skříni. Navíc každý obal měl svou fantasy postavičku na víčku, takže to byla pěkná podívaná… Hello kity, šmoulové, želví ninja, spiderman… a mnoho dalších hrdinů…

Zpěv to pak byl velmi energický.... a veselý (no my to asi jinak stejně neumíme). Adon olam bylo ještě rychlejší než obvykle…

Nejlepší část pro nás samozřejmě ta chvíle kdy jsme dozpívali, klaněli se plnému kostelu a následně dostali do garáže koláče… láska holt prochází žaludkem…

Nakonec to mělo velmi šťastný konec.

Na svatbách zpíváme rádi. O to raději, pokud se vdává či žení někdo z našich řad. Tentokrát to bla svatba Simči ze sopránu. Konala se na zámku v Liblicích. A jak jinak se tam nejlépe dostat než vlakem? No autem… Naše vlaková partička byla značně malá, protože většina se rozhodla jet autem. Překvapivě… U přepážky jsme kupovali lístek pro 5 lidí, ačkoli jsme byli jen 4. Čekali jsme na Lindu. :) Když dorazila, vydali jsme se na vlak. Spolucestující jsme oblažili naším rozezpíváváním se a pobrukováním. Když jsme dorazili na místo, čekala nás ještě cesta na zámek. Měli jsme slíbenou dlouhou štreku, ale nakonec to nebylo tak hrozné.

Dorazili jsme jako první. Postupně dojížděli ostatní zpěváci i svatebčané. Obřad začal ve 12 hodin. Nevěstě to ohromně slušelo. Jak jinak ;) Pod vedením Filipa jsme odzpívali vybrané písničky. (Šéf bohužel nepřijel.) Dopadlo to ale dobře a dostali jsme moc pěknou výslužku (košíčky plné bonbónů).

Zpátky jsme jeli jen čtyři. Linda nás opustila a jela radši autem do Prahy. Když se nás ve vlaku cestou zpátky průvodčí ptal, proč máme lístek pro pět lidí, když jedeme jen čtyři, mohli kluci konečně spokojeně konstatovat, že: „Linda nejde.“ Ve vlaku jsme prohlíželi obsah košíčků a vymýšleli různé hlouposti. Z hlavního nádraží jsme jeli na Smíchov ve velkém stylu – taky vlakem. Tam jsme se poprali o to, kdo komu rozváže tkaničky. Jak to asi vypadá, když se tři dospělí muži a jedna dospělá žena všichni ve svátečních šatech perou jako malé děti? No… máme štěstí, že nás nikdo neviděl ;)

Jako sbor spolupracujeme i se studenty dirigentství. Když si někdo troufne na takovou velkou bandu rozjívenců má občas co dělat. Mezi takové odvážlivce patří Vítek Náměstek, náš milý druhý sbormistr, Isavella, velmi temperamentní slečna z Kypru, a naposled drobná Joanna z Řecka. Trénovala s námi skladby, které vybrala buď ona sama, nebo které jsme už měli v repertoáru. Na zkouškách jsme se někdy dost zapotili, ale brali jsme to s humorem. Generálka nám však připravila nejednu horkou chvilku. Koncert se konal v kostele sv. Martina ve Zdi. Byla tam krásná akustika a pěkné prostředí. Do místnosti na odložení věcí vedlo úzké schodiště, kam se nevešli dva lidi vedle sebe, takže se muselo počkat, až všichni sešli dolů a pak teprve vyjít nahoru. Takové milé předkoncertní rozptýlení. Možná jsme se toho báli, ale výsledek byl nad očekávání příjemný. Odzpívali jsme to dobře a myslím, že všechna snaha se zúročila. Píseň If ye love me se poprvé povedla! Minimálně Po koncertě se někteří z nás přesunuli na oslavu narozenin Pavla a Mípy, kam nám Joanna s rodinou přinesla výborné řecké pohoštění.

A jede se do… Brna! Vydali jsme se jako praví turisté na celostátní kolo soutěže Gymnasia Cantant. Protože někteří z nás si nemohli dovolit zameškat školu nebo práci, vyrážela malá skupinka, se kterou jsem jela, v 6 hodin odpoledne. Cesta vlakem byla velmi příjemná až na ty strašidelné ceny jídla ve vlaku. Když jsme dorazili na Hlavní nádraží v Brně, připadal jsem si opravdu jako turista. Představte si, že jste normální cestující a vidíte, jak šestice nadšených pražáků stojí uprostřed haly a zkoumá tabuli s odjezdy a příjezdy vlaků. Tabule, kde se mění otáčením písmenek názvy stanic, je přece něco neuvěřitelného, co v Praze není! :) Na nádraží pro nás přijel Ríša. Naložil 4 lidi ze 6 a všechna zavazadla, díky kterým nebylo z auta skoro vidět. Zbylí 2 členové naší výpravy jeli tram.. šalinou. Cestou ke gymnáziu jsme zabloudili a chvíli trvalo, než jsme se vymotali. Nakonec jsme úspěšně dorazili ke gymnáziu. Přátelům ze šaliny to trvalo stejně dlouho. Dorazili jsme akorát včas na zkoušku. Večer se pařilo. Tedy v mezích brněnských možností. Oni totiž páni školníci o půlnoci zaháněli všechny účastníky soutěže do postelí.

V sobotu dopoledne jsme měli vystoupení na soutěžní přehlídce. Opět jsme potili krev, jak jinak. A také jsme samozřejmě fandili Divertimentu (náš milý spřátelený sbor). Večer se konal koncert sborů pro sbory. Nevím jak jinak to nazvat, ale vypadalo to tak, že nás nahnali do kulturního domu, kde každý sbor zazpíval svůj oblíbený kousek. Překvapivě z iniciativy našeho sboru vzešel nápad, aby se po odzpívání vrhali do publika za pokřikování: Skoč, skoč! sbormistři do publika, kde je naši kluci pochopitelně chytali. Po vystoupení následovalo učení znělky… "Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem.." No zkrátka moc krásná byla… Vzápětí následovala party s místní rockovou kapelou. Hráli vážně dobře! A byli dost sympatičtí ;) Do školy jsme dorazili v pozdních večerních hodinách v autobusech doprovázených policisty a dopravními dispečery. David se nějakým zázrakem vetřel do jejich a přízně svezl se s pány dopraváky. Ve škole party pokračovala. Školníci měli ale slitování jen do dvou hodin do rána.

V neděli dopoledne proběhlo vyhlášení soutěže. Věřte tou nebo ne, ale získali jsme zlaté pásmo a k tomu ještě speciální ocenění za provedení skladby West Side Story!!!

Náš pobyt v Brně jsme na závěrečném vystoupení zakončili skladbou Insalata Italiana. Autobusy s policejním doprovodem nás dovezli zpět do školy, odkud jsme pospíchali na vlak. Já osobně jsem jela autem, nicméně jsem o cestě vlakem slyšela zajímavé věci. Třeba, že naši sboristi spolu s Divertimentem zkoušeli, kolik lidí se vejde do jednoho kupé. Výsledek: 35.